Za současného stavu Internetu jsme zvyklí, že můžeme kdykoliv publikovat, co chceme, o kom chceme a že pokud brouzdáme po webu, tak obsahu určité stránky buď můžeme věřit, nebo nemusíme. Rozhodování je na nás. Na jednu stranu je to věc, která stojí čas, ale na stranu druhou nám dává možnost volby. S nástupem sémantického webu tato možnost odpadá. Ušetříme čas, ale budeme muset věřit danému obsahu. A jelikož i sémantický web se řídí pravidlem, že kdokoliv může zveřejnit jakoukoliv informaci o čemkoliv, bude potřeba kontrolních mechanizmů, které zajistí pravdivost, důvěryhodnost a aktuálnost takových informací. Často se hovoří o tzv. sítích důvěry, které by fungovaly jako dnešní P2P sítě, kde uživatelé hodnotí kvalitu a spolehlivost zdrojů stahovaných souborů.

Stejně tak nemůže být nikde zaručeno, že pravidla v ontologiích odpovídají realitě skutečného světa. Pokud pak softwarový agent takovou ontologii použije, jeho odvozené výsledky nemusí být pravdivé a uživatel bude "oklamán". Pro takové případy by měl existovat mechanizmus, který by uživateli zároveň dokládal zdroje a postup při dohledávání výsledků. Uživatel by pak mohl zpětně ověřit správnost práce klienta.

Marek Prokop na otázku ohledně důvěry^[5] řekl, že prvním směrem, kterým se bude sémantický web využívat, budou hlavně nekalé praktiky a "oblbování" sémantických (nebo jiných) vyhledávačů. Podle něj totiž není jediný důvod, aby se do metadat nevkládaly irelevantní informace, které budou sémantické vyhledávače mystifikovat a půjde tak o podobný boj jako kdysi v tagu META a DESCRIPTION, kde šlo také o jakási metadata jednotlivých stránek či dokumentů. Z tohoto tvrzení vyplývá, že otázka důvěry bude velmi ožehavá a vyřešení tohoto problému opravdu důležité.